Míchací sklenice – 1ks

Míchací sklenice výška 160 – 165mm, průměr 90mm, váha 700-730g. Patří k základní výbavě barmana. Používá se k přípravě míšených nápojů, které se skládají ze snadno mísitelných surovin. Je naopak naprosto nevhodná pro mixování vajíček, smetany, případně přírodních ovocných a zeleninových džusů s čímkoliv jiným, především silně alkoholickými bázemi. Z toho vyplývá vzhled drinku: Optika koktejlu bývá průzračná, jen někdy mírně opalizující.
V dobách české koktejlové renesance, která začala na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, patřila míchací sklenice k vysoce úzkoprofilovému a tudíž mimořádně ceněnému zboží. Ona její prodejní cena nebyla nijak nízká. Když jsem ji kupoval ve francouzské Remeši v listopadu 1989, zaplatil jsem za ni 170 franků, což při tehdejším přepočtu frank za 6,50 Kč představovalo přes tisícovku korun!

Míchací sklenice je mírně kónická směrem ke dnu. Díky tomu umožňuje přirozený pohyb barové lžičky, kterou barmanova ruka vede jemným tlakem po obvodu sklenice a zároveň nahoru a dolů, čímž ploška lžičky opisuje pomyslnou elipsu. Nápoj se ochlazuje jednak díky pouhé přítomnosti ledu, jednak tím, že ho lžička žene proti ledu a zároveň má led k tomu, aby aktivně atakoval připravovaný nápoj. Pokud se konicita při výrobě sklenice přežene, má led tendenci míchací pomůcku opouštět a odstředivou silou jako na kolotoči míří cestou nejmenšího odporu prostě ven. Pokud bych měl vyjádřit kóničnost ve stupních odklonu stěny sklenice od svislice, činí asi 10 až 15 stupňů.

Vzhledem k poměrně vysoké zátěži míchací sklenice v provozu je třeba, aby nebyla z příliš tenkého skla. Je to až k nevíře, kolikrát se barmanovi podaří subtilní sklenici prostě prorazit barovou lžičkou. Osobně doporučuji sílu stěny asi 2 až 3 mm. A tloušťka dna? To je velmi důležitý parametr. Brněnský učitel barmanského řemesla Mike Lupač doporučuje svým žákům kontrolovat prochlazení nápoje tak, že při míchání drží sklenici mírně šikmo a malíček má podsunutý pode dnem sklenice. Je-li dno silné, pak vzhledem k tomu, že sklo je špatný vodič tepla a jeho tepelná setrvačnost je při nízkých teplotách značná, přichází informace o prochlazení nápoje poměrně pozdě. Naštěstí to nevadí, protože čím studenější koktejl, tím lépe, ale se silou dna by se to nemělo přehánět.

Váha sklenice není podstatná (při správném postupu se sklenice opírá o pracovní desku baru) a odvozuje se jednak ze složení použitého sklářského kmene, jednak z velikosti sklenice. Důležitý je spíše průměr sklenice v místě kde ji barman nebo barmaid drží. Drobnější ruce žen totiž mají s udržením sklenice někdy potíž a pomáhají si tak, že spodní část sklenice přidržují druhou rukou. Běžná míchací sklenice má obsah mezi 50 až 60 cl a váží od 400 do 600 gramů. Osobně dávám přednost sklenicím robustnějším. Kdysi dávno jsem dal zhotovit jeden prototyp v novoborské sklárně. Váží 560 gramů, dno má silné 18 mm a mám ji dodnes. Kolik jsem v ní připravil nápojů nedovedu odhadnout, její odolnosti však skládám hold…

Kromě síly skla má vliv na životnost úprava jejího okraje. Je náchylný na poškození jednak míchací lžičkou (začínající – ale nejen oni – barmani mají zlozvyk oklepávat ji o sklenici), jednak barovým sítkem (strainerem), který se při náročném provozu nasazuje velmi rychle a často i za snížené viditelnosti (příšeří, kouřmo). Nejčastější řešení spočívá v zatavení okraje. S jiným řešením jsem se setkal kdysi u sklenice, kterou jsem dostal za složení první barmanské zkoušky. Okraj byl překryt po celém obvodu kovovým chránítkem, jež k němu bylo přilepeno. Byl tam jediný malý problém: mezi chránítkem a sklenicí samozřejmě byla sem tam škvírka. Při běžné údržbě v nepravidelné spáře zůstávala voda nebo i nepatrné zbytky sirupu, šťáv a likérů a tato samozvaná směs občas měla tendenci se rozkvasit… Tedy pokud kovová ochrana okraje, pak dokonale vyplněný prostor mezi jím a sklenicí!

Sklenice z Remeše má na stěně stupnici. Ta stupnice je bezcenná z více důvodů. Především není cejchovaná. Není přesná. A z technologického hlediska je zcela zbytečná. Předpokládá totiž, že se do sklenice předem dávkují suroviny a teprve potom se přidá míchací led. Správný postup je právě opačný. Barmany k tomu vede snaha prochlazovat od samého počátku suroviny a vést tak tichý a o to úpornější boj o ledové nápoje. Odměřování surovin na led vede k tomu, že se hned od počátku prochlazují při stékání v tenké vrstvě po ledových kostkách. Při vložení ledu po dávkování surovin se led ocitá uprostřed 8 a více centilitrů tekutin a v první fázi ochlazuje jen ty jejich části, které se ho bezprostředně dotýkají.

Poslední vážný problém představuje otázka: Míchací sklenice s nalévací hubičkou – nebo bez ní? Vždy jsem hlasoval pro bezhubičkovou variantu. Jednak při správném profilu okraje sklenice není nebezpečí, že by si nápoj našel cestou vedle, hubička tak jako tak bývá tak úzká, že se proud koktajlu stejně dostává mimo ni. Ale hlavní důvod spočívá v nemožnosti nasadit na takovou sklenici kovový kónus a vytvořit tak ze soustavy šejkr tzv. bostonského typu či prostě jen boston. Ze stejného důvodu neakceptuji sklenice, které jsou opatřeny úpravou, jež nedovoluje, aby se led dostal do sklenky, v níž se nápoj podává. Tato úprava většinou představuje kombinaci jistým způsobem profilované hubičky, jež připomíná jakýsi segment trychtýře; led se zachycuje za ohnutý rozšířený okraj a nápoj vytéká spodem hubičkou. Nebezpečí potřísnění je zde vůbec největší: Některé kostky jsou nezadržitelné, hubičku prostě přeskočí a šplouchnou do nápoje.

Používání míchací sklenice má jedno kritické místo. Poté, co se nápoj nalije do sklenky, je třeba ze sklenice ihned odstranit led. V opačném případě se sklenice podchladí a při styku s teplou vodou s oblibou praská. Je to takové známé tiché puknutí, které při zmíněné ceně jeden tisíc korun dělá v portmonce nepříjemný vír! Jsem přesvědčen, že by skláři dokázali problém vyřešit stejně, jako se jim to povedlo v případě varného skla. V této souvislosti bych se přimlouval ještě za jedno přemýšlení, totiž jak vyřešit chování roztříštěné sklenice. Vzhledem k tomu, že se tak většinou stane uprostřed provozu a na pracovní desce, která je zaplněna pomůckami a sklenicemi a potom zásobníky ledu, řezy pomerančů a citrónů a třešničkami, jež je třeba v takovém případě zlikvidovat, by se mělo sklo míchací sklenice chovat jako netříštivé sklo třeba v automobilech.

Kdysi ve Španělsku jsem rozbil takovou sklenku na víno. Rozpadla se na nepravidelné malé krychličky, jež bylo možno vzít do ruky s takovým nebezpečím, jako třeba známé kuličky na hraní.